Siberian Spirit

Naší první chovnou kočkou byla v roce 2001 Emma Siberian Star. Kromě toho, že jezdila na výstavy, se také stala plnohodnotným členem naší domácnosti. V roce 2003 jsme se rozhodli rozšířit náš chov, a tak jsme z prvního vrhu po polském šampionovi Jaropolkovi Sant Andre vybírali mezi koťátky Amee a Ayekou. Rozhodování bylo tak těžké, že u nás nakonec zůstaly obě. Ayeka putovala do Hradce Králové k paní Vladěně Honzíčkové, čímž se naše chovatelská stanice rozšířila za hranice Prahy.

V průběhu dvou let jsme se začali poohlížet po kocourovi. Na radu zkušené chovatelky Nadi Tomkové ze Siberian Star jsme oslovili chovatelskou stanici Valenvic. Naši důvěru v ni podtrhoval fakt, že z jejího chovu pochází i otec naší kočky Emmy – Odysseus Valenvic. A tak k nám začátkem roku 2003 z Moskvy přiletěl Maxim Valenvic, který se přesunul do Hradce Králové do domu mojí maminky Heleny.

S jeho chovatelkou Valentinou Nemyria jsme stále v přátelském kontaktu.Právě na ni jsme se obrátili při výběru druhého kocoura. Za další dva roky k nám tedy připutoval Everest Valenvic, kterému neřekneme jinak než Monty. Monty žije též u moji mamky v Hradci Králové a bez problémů se sžil s kocourem Maximem. Oba kocourci pochází z Valenvicu, avšak mají rozdílné rodokmeny.

V roce 2004 jsme začali spolupracovat s Jarkem a Hankou Pinkavovými z Brna, čímž vznikla odnož Siberian Spirit v hlavním moravském městě. Pinkavovi vzorně opatrují naší kočičku Dahlia Siberian Spirit. Do Brna k Dahlince v roce 2007 začala dělat společnost švédská kočička Stimics Moonbeam ze Stokholmu. Později ke kočičkám přibyl mladý kocourek Jenisej Siberian Spirit z vrhu J.
V červenci 2008 se ale stala samostatnou chovatelskou stanicí s názvem Siberian Friend.

S chovatelskou stanicí Silvia Line, odkud jsme přivezli kočku Zarja Silva Line, jsme též ve spojení (2007).
Zarjenka bydlí též v domě mojí mamky.

Další kočičku do naší stanice jsme přivítali začátkem měsíce července - Meldgaards Taisiya. Zarjenka malé koťátko přijala velmi přátelsky, což pomohlo malé Taisince se rychle zabydlet.

Spolu s Taisinkou přijel do Čech i mladý nadějný kocourek Meldgaards Uivan. Uivan žije s paničkou Janou v Čeperce u Hradce Králové.

V současné době řídí naší chovatelskou stanici Elenka Havlenová. Do prezentace sibiřských koček vkládáme hodně finančních prostředků. Hojně navštěvujeme výstavy v České republice i v zahraničí, organizované společnostmi FIFE i TICA.

Další cenné kontakty jsme získali v organizaci TICA, kam nás pozvala maďarská chovatelka Adrien Lukas, a například také na výstavě v Budapešti v roce 2006, kde jsme měli možnost potkat se s zástupci chovatelských stanic sibiřek ze Singapuru a Austrálie, což pro nás bylo velmi poučné. Neustále udržujeme též kontakty s přáteli z polských chovatelských stanic . Výměna chovatelských zkušeností probíhá také s našimi odchovy (v Čechách a na Slovensku, Rakousku, Polsku, Itálii, Španělsku, Turecku, Argentine či Kanadě).

Od začátku roku 2009 se Helena Ruckerova věnuje Felinoterapii, viz. článek v časopise FAJN život.

Tomu, že naše chovatelská stanice funguje, z velké části vděčíme lidem, se kterými jsme spolupracovali a spolupracujeme, a rodině, která s námi sdílí zapálení pro věc. Všem patří náš velký dík...

Původ kočky Sibiřské
přeložila Anna Shvarts z knihy "Sibirskaja Koshka" od autorky Valentiny Nemyria

Sibiřské plemeno má jedinečné místo mezi ruskými kočkami. Většina historických pramenů udává, že plemeno kočky sibiřské je staré několik století. Existuje mnoho teorií, týkajících se historie z nichž nejpravděpodobnější udává, že tato zvířata doprovázela nomadické kazachy z evropské části Ruska do hlubin Sibiře a později na Dálný východ. Další pohyb kočky sibiřské směrem na východ byly výsledkem velkého stěhování sedláků, kteří opouštěli neúrodné oblasti evropské části Ruského císařství a přesouvali se do jižních částí Sibiře a Dálný východ.

Charakteristický gen, který dává sibiřským kočkám jejich dlouhou srst, tak důležitou pro snášení krutých sibiřských zim, byl pravděpodobně buď z evropského severu nebo jihovýchodu např. Mongolska a Číny. Méně pravděpodobnější teorie říká, že gen se objevil náhodným skřížením s divokými lesními kočkami. Pod vlivem krutého podnebí na kontinentu a náhlými dramatickými změnami teplot se postupné vytvářela mohutná svalnatá kočka s "kožichem", dlouhou a hustou srstí, která je lemovaná teplými barvami a mohutnou spodní srstí.

Nejstarší zmínky o kočce sibiřské jsou v ruské literatuře z 2.pol. 19.století a teprve na počátku 20.století se objevuje i v zahraničních pramenech. Příkladem je článek v novinách "Brehms Tierleben" z roku 1925, který se týkal Kočky Tobolkerské, jež se vyjímala svým mohutným tělem a dlouhou srstí a byla přivezena ze Sibiře (nejpravděpodobněji z oblasti Tobolsk.)

Nicméně ne všechny kočky s huňatými kožichy a polodlouhou srstí mohou být spojovány se sibiřským plemenem. Vývoj studií historie koček v 80.letech v SSSR a v 90.letech v Ruské Federaci se snažil najít normu pro sibiřské krasavice. Tyto normy, upřesněny díky úsilí odborníků a nadšených chovatelů, byly postupně přijaty a odsouhlaseny všemi hlavními organizacemi zabývajícími se kočkami a povolily jim soutěžit na mezinárodní úrovni stejně jako zástupci dalších významných plemen.

V minulých 10ti letech kočka sibiřská nikdy neztratila popularitu v zemi svého původu a stala se jedním z nejžádanějších plemen mezi mnoha mezinárodními milovníky koček.